Více o plachtařském výcviku a zkouškách
(doplnění k plachtění na Kreuzbergu)
Dostala se k nám kritika jednoho ze čtenářů, pana Jaroslava Prchala, který článku o plachtění pod Biskupskou kupou vytýká, že podmínky splnění zkoušek A, B a stříbrného C neuvádí správně.
Je nutné si uvědomit, že článek J. Grawa je napsán a téměř doslovně přeložen podle vzpomínek pamětníků, kteří před 2. světovou válkou a během ní žili v dnešním Jarnoltówku a okolí. Zabývá se létáním v této oblasti v letech 1932 – 1942, jde o léta, která byla obdobím převratných změn. Nejen oblast létání doznávala rychlého vývoje a změn podmínek. Navíc v článku není zmínka, že by někdo z těch, kdo podali svědectví o plachtění na Kreuzbergu, byli zároveň plachtaři. Proto je také třeba počítat s tím, že podrobnosti o stupních výcviku mohou být poněkud zkreslené.
Protože se dnes plachtařský výcvik provádí jiným způsobem, lze přesné podmínky výcviku v určitých časových úsecích zjistit pouze z literatury, od skutečných bývalých plachtařů, kteří si to ještě pamatují, nebo od „znalců historie plachtění“. Pokud se někdo takový najde, ať mě laskavě kontaktuje e-mailem.
Reakce pana Jaroslava Prchala je dostupná zde a týká se této problematiky ve 30. letech a na počátku let 40. Protože autor neuvádí zdroj, předpokládám, že si vše pamatuje z osobních zážitků a zkušeností.
Za oba příspěvky panu Prchalovi velmi děkuji.
Mně bohužel nezbývá než čerpat z publikací, dostupná literatura se však liší v popisu jednotlivých stupňů výcviku.
V roce 1934 vydalo Ústředí Masarykovy Letecké Ligy příručku č. 3 s názvem PLACHTĚNÍ. Kromě spousty užitečných informací a rad obsahuje také pravidla výcviku a podmínky zkoušek (na str.9). Díky Jirkovi Leníkovi z Aeroklubu Raná u Loun je kopie celé této brožurky k dispozici ke stažení:
Publikace Jana Hrbka „Plachtění“, vydaná jako příručka pro piloty větroňů v Praze roku 1939, která čerpala jak z německé tak z ruské literatury, rozlišuje výcvik v klouzavém letu, což je do zkoušky A a B, a výcvik v plachtění, který končí zkouškou C. Samotné zkoušky jsou popsány takto:
Naproti tomu Ludvík Elsnic, významný českskoslovenský plachtařský instruktor, který svou knížku „Výcvik plachtaře, díl I.“, vydanou v Praze roku 1940, napsal podle svých vlastních zkušeností a poznatků, popisuje mezinárodní rozdělení zkoušek a také podmínky jednotlivých stupňů výcviku a zkoušek u nás:
Tato knížka byla pravděpodobně přijata jako metodika výcviku, protože i další zdroje (např. články o historii letišť na stránkách jednotlivých aeroklubů, sepsané většinou podle údajů od plachtařů – pamětníků nebo kronik aeroklubů) uvádějí stejné podmínky pro získání zkoušky A a B.
Zkouška C byla na úrovni pilotní zkoušky a po ní si mohl adept udělat instruktorský kurz.
Z uvedeného je patrné, že metodiky výcviku i zkoušek před válkou a během ní se vyvíjely a měnily nejen s dobou a místem, ale také podle situace tak, aby splnily svůj úkol a zároveň byly prakticky proveditelné. Podobně se ubíral vývoj i těsně po válce.
V následující tabulce jsou shrnuty podmínky jednotlivých zkoušek, uvedené ve zde zmíněných pramenech.
Franta Kříž v knize „Plachtění“ z roku 1947 uvádí:
„Dříve u nás byla zkouška C poslední metou, aby se mohlo mluvit o plachtaři. Ale pozdější poznatky a plachtařské výkony stále víc a více snižovaly význam zkoušky C, až ji postavily na poslední místo ve výcviku elementárním… Zkouškou C začíná tedy další pokračovací výcvik, který již může býti označován jako plachtění výkonné…“
Dnes se již zkoušky A, B a C neskládají. Základní plachtařský výcvik probíhá podle dnes platných osnov se starty pomocí navijáku nebo aerovleku a má přece jen už jinou náplň. Rovněž pilotní zkouška, která se skládá z teoretické a praktické části, má jiné podmínky.