Historie létání v Jeseníkách
|
Více o plachtařském výcviku a zkouškách
(doplnění k plachtění na Kreuzbergu)
Dostala se k nám kritika jednoho ze čtenářů, pana Jaroslava Prchala, který článku o plachtění pod Biskupskou kupou vytýká, že podmínky splnění zkoušek A, B a stříbrného C neuvádí správně. Je nutné si uvědomit, že článek J. Grawa je napsán a téměř doslovně přeložen podle vzpomínek pamětníků, kteří před 2. světovou válkou a během ní žili v dnešním Jarnoltówku a okolí. Zabývá se létáním v této oblasti v letech 1932 – 1942, jde o léta, která byla obdobím převratných změn. Nejen oblast létání doznávala rychlého vývoje a změn podmínek. Navíc v článku není zmínka, že by někdo z těch, kdo podali svědectví o plachtění na Kreuzbergu, byli zároveň plachtaři. Proto je také třeba počítat s tím, že podrobnosti o stupních výcviku mohou být poněkud zkreslené. Protože se dnes plachtařský výcvik provádí jiným způsobem, lze přesné podmínky výcviku v určitých časových úsecích zjistit pouze z literatury, od skutečných bývalých plachtařů, kteří si to ještě pamatují, nebo od „znalců historie plachtění“. Pokud se někdo takový najde, ať mě laskavě kontaktuje e-mailem. Reakce pana Jaroslava Prchala je dostupná zde a týká se této problematiky ve 30. letech a na počátku let 40. Protože autor neuvádí zdroj, předpokládám, že si vše pamatuje z osobních zážitků a zkušeností. Dále p. Prchal poskytuje článek o NSFK z r. 1942 (celé znění v němčině je zde), kde jsou rovněž popsány podmínky výcviku a zkoušek. Zde je výňatek z něj, přeložený do češtiny.
Za oba příspěvky panu Prchalovi velmi děkuji. Mně bohužel nezbývá než čerpat z publikací, dostupná literatura se však liší v popisu jednotlivých stupňů výcviku. V roce 1934 vydalo Ústředí Masarykovy Letecké Ligy příručku č. 3 s názvem PLACHTĚNÍ. Kromě spousty užitečných informací a rad obsahuje také pravidla výcviku a podmínky zkoušek (na str.9). Díky Jirkovi Leníkovi z Aeroklubu Raná u Loun je kopie celé této brožurky k dispozici ke stažení:
Publikace Jana Hrbka „Plachtění“, vydaná jako příručka pro piloty větroňů v Praze roku 1939, která čerpala jak z německé tak z ruské literatury, rozlišuje výcvik v klouzavém letu, což je do zkoušky A a B, a výcvik v plachtění, který končí zkouškou C. Samotné zkoušky jsou popsány takto:
 Naproti tomu Ludvík Elsnic, významný českskoslovenský plachtařský instruktor, který svou knížku „Výcvik plachtaře, díl I.“, vydanou v Praze roku 1940, napsal podle svých vlastních zkušeností a poznatků, popisuje mezinárodní rozdělení zkoušek a také podmínky jednotlivých stupňů výcviku a zkoušek u nás:
Tato knížka byla pravděpodobně přijata jako metodika výcviku, protože i další zdroje (např. články o historii letišť na stránkách jednotlivých aeroklubů, sepsané většinou podle údajů od plachtařů – pamětníků nebo kronik aeroklubů) uvádějí stejné podmínky pro získání zkoušky A a B. Zkouška C byla na úrovni pilotní zkoušky a po ní si mohl adept udělat instruktorský kurz. Z uvedeného je patrné, že metodiky výcviku i zkoušek před válkou a během ní se vyvíjely a měnily nejen s dobou a místem, ale také podle situace tak, aby splnily svůj úkol a zároveň byly prakticky proveditelné. Podobně se ubíral vývoj i těsně po válce. V následující tabulce jsou shrnuty podmínky jednotlivých zkoušek, uvedené ve zde zmíněných pramenech. Franta Kříž v knize „Plachtění“ z roku 1947 uvádí: „Dříve u nás byla zkouška C poslední metou, aby se mohlo mluvit o plachtaři. Ale pozdější poznatky a plachtařské výkony stále víc a více snižovaly význam zkoušky C, až ji postavily na poslední místo ve výcviku elementárním… Zkouškou C začíná tedy další pokračovací výcvik, který již může býti označován jako plachtění výkonné…“ Dnes se již zkoušky A, B a C neskládají. Základní plachtařský výcvik probíhá podle dnes platných osnov se starty pomocí navijáku nebo aerovleku a má přece jen už jinou náplň. Rovněž pilotní zkouška, která se skládá z teoretické a praktické části, má jiné podmínky. Starty ze svahu pomocí gumového lana provádějí dnes již jen nadšenci, kteří mají chuť si zkusit na replikách historických kluzáků, jak se naši plachtařští předkové byli ochotni namáhat kvůli pár vteřinám požitku z letu.
A že se najdou opravdoví "blázni do historie", dokazuje vydařená jarní akce "Velikonoční gumování na Rané". V našem článku Julius Graw zkoušku C nezmiňuje. Uvádí odznak „Stříbrné C“, což je v mezinárodním značení odznak FAI D a odpovídá popisu L. Elsnice z r. 1940. Jde o završení pokračovacího výcviku plachtaře a tedy vstup do výcviku sportovního a podmínky pro jeho splnění platí dodnes. Výkonnostní odznaky FAI a dnes platné podmínky pro jejich získání najdete v této tabulce:
stříbrný odznak zlatý odznak zlatý odznak se třemi diamanty Tím ale ohodnocení výkonů v plachtění nekončí, další "diamanty" lze získat za přelet 750 km, 1000 km a více. Takové výkony jsou záležitostí mnoha hodin a jsou obdivuhodné. Avšak jsou typické pro dnešní dobu a pro moderní větroně a s historií už nemají mnoho společného. Naši předchůdci by jistě nad nimi žasli podobně jako my dnes žasneme nad tím, jakou dřinu byli tehdy plachtaři ochotni snést, aby ochutnali několikavteřinový let ze svahu. Co je FAI ?
Související odkazy: Z histórie odznakov FAI |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
