Historie létání v Jeseníkách

Střepinky z historie Aeroklubu Jeseník

Ing.arch. Josef Myslivec, Brno, listopad 2006

Byl jsem jeden z prvních nadšených provozovatelů plachtění na letišti Jeseník, který začínal od modelářských prvotin, přes vedení modelářského kroužku až k prvním skokům na gumovém laně ze svahů na tehdejším jesenickém letišti. Vše bylo tehdy pod starostlivým dohledem dnes již legendy jesenického plachtění – Lojzy Hlisnikovského. Můj první desetivteřinový skok již na navijáku z mého záznamu letů je 26.10.1951 na ŠK 38 OK 5328 – tehdy ve věku necelých 15 let. Pokračování bylo v dalších skocích a následujících delších letech až ke zkoušce C, které jsem dosáhl svým startem č. 95 16.5.1953 na Z-24 OK 8511 časem 1 hod. 6 min. a převýšením 1 500 m (dosažená výška 1 700 m).

   

Všichni jsme tehdy pozorovali rotorovou oblačnost za svahy Šeráku a „altocumuly lenticularis“ nad námi s nadějí na jejich zdolání spolu s brněnskými plachtaři, kteří sem v létě jezdili na prázdniny. Při silných západních větrech jsme úporně útočili na svahy nad lázněmi s očekáváním, že nás vynesou do vlny. Bohužel se to z navijáku stále nedařilo. I když se někdy při silném větru podařilo při startu získat až 700 m. Svah nad lázněmi (Studniční vrch) neměl tu dobrou konstelaci propojení svahového proudění s vlnovým.
           Až dne 25.10.1953 se mi podařil snad zázrak. Byl to můj start č. 142 (v knize startů č.105) na VT 124 (Galánka) OK 1732 z provizorního letiště v Bukovicích, kde jsem na navijáku dosáhl výšky 300 m za jižního větru o rychlosti 6-8m/sec. Obrátil jsem se na svahy Zlatého Chlumu a Bílých Skal. Zde jsem postupně získával výšku v turbulentním svahovém létání a v zesilujícím jižním proudění. S rostoucí výškou jsem se musel obracet stále více proti větru. Když jsem vystoupal dosti vysoko nad hřeben, najednou z ničeho nic turbulence ustala a nastal naprostý klid. Variometr se ustálil na mírném stoupání. Přesný údaj si již nepamatuji. Rychlost větroně jsem srovnal s rychlostí protivětru, takže jsem zůstal trčet v prostoru. Jakoby na jednom místě jsem v dlouhé vlně stoupal výše a výše.

autor vzpomínek v Galánce - březen 1953

 Bohužel jsem startoval dosti pozdě. V čase západu slunce po optickém povelu z letiště Jeseník, kam se veškeré osazenstvo mezitím přestěhovalo, jsem musel rychle k zemi. Další průběh byl málem dramatický. Neuvědomil jsem si rychlost větru (byl jsem 16-tiletý fracek) a po dvou otočkách vývrtky jsem se octnul až za úrovní Zlatého Chlumu. Rychlostí přesahující 100km/hod. jsem se pak těžce probojovával k letišti, které se najednou stalo téměř nedosažitelné. Naštěstí to vyšlo. Přistál jsem na hranu letiště. Z výše uvedených důvodů jsem dosáhl pouze výšky 1 250 m (převýšení od vypnutí 950 m). Let trval 2 hod. 15 min. Dosti dlouho jsem se „plácal“ na svahu.

Proč toto všechno píši? Protože jsem na letišti Jeseník prožil své dětství a mládí a nepamatuji se, že by někdo z jesenických plachtařů přede mnou letu v dlouhé vlně dosáhl. Zřejmě jsem byl ten první jesenický plachtař v historii Aeroklubu Jeseník, kterému se podařilo létat v dlouhé vlně. Každé letiště má svou historii, která je pečlivě udržována. Letiště v Mikulovicích by mělo navazovat na historii jesenického letiště, protože to je historie jednoho aeroklubu. Jestliže se zachovaly staré startovní knihy, je v nich možno porovnat údaje uvedené v mém záznamu letů plachtaře.

Moje letecká kariéra bohužel brzy skončila. Po ročním působení na letišti Medlánky v Brně jsem dne 26.7.1955 prokázanou leteckou nekázní „zrušil“ jeden z nejlepších medláneckých závodních strojů VT-25 OK 8842. Za to jsem si vysloužil „doživotní dištanc“, odebrání pilotního diplomu a následující soudní řízení. I když mi byl později nabídnut návrat k létání, nemohl jsem se již z rodinných a pracovních důvodů ke svému největšímu koníčku vrátit. Zůstaly mi pouze vzpomínky na nejkrásnější životní zážitky a letadly jsem se pak již jen vozil při svých služebních i soukromých cestách. Sice jsem tak často poznával z výše pěkný kousek Evropy, ale nikdy se to nevyrovnalo zážitkům z vlastního létání.

Jako památka mi zůstal po mnohém stěhování jenom můj záznam letů a pár fotografických snímků.

Práce se zpětným navijáčkem - Jeseník 1952


Jedna z jesenických plachtařek Sylva Spáčilová, dnes Bobulová - Jeseník, březen 1953


Péče o letadla - Jeseník 1953




Příprava na navigační let při hostování v Šumperku, 1954


Chvilka odpočinku na letišti v Šumperku, 1954 - zcela vpravo instruktor Jaroslav Klumpler

      Autorem fotografií byl Jaroslav Polášek, který byl excelentním fotografem a někde v rodinných archivech snad zůstaly některé z jeho snímků.

A závěrem

 
Autor ve své medlánecké partě (nahoře uprostřed) nedlouho před svým posledním letem

26.7.1955 – havárie u Lhoty Rapotina

27.7.1955 – rozkazem náčelníka letiště Medlánky doživotní zákaz létání

místo havárie VT 25 OK-8842

   Samotná havárie byla skutečně havárie. Při skákání drátů se mi podařilo Šohaje úplně zlikvidovat. Špici mi usekly dráty těsně před nohama, křídlo jsem přerazil o sloup. Zbytky Šohaje pak nakládali po kouskách na nákladní auto. Sám jsem vyvázl bez jediného škrábnutí. Tentýž den porouchal dalšího Šohaje ještě kolega Šafránek z Medlánek při přistání ve vzrostlém obilí. Protože tehdy v Medlánkách bylo v krátkém údobí více havárek, tehdejší náčelník Šach se natolik rozčílil, že vyhlásil moji havárii za exemplární, udělil mi doživotní dištanc a nehoda byla jako exemplární případ čtena ve všech denních rozkazech v celé republice. To mi potvrdil i můj bratr, který tehdy létal motoráky v Hranicích. V historii Medlánek se jednalo o jakýsi záporný příklad, o kterém se ještě velmi dlouho hovořilo.
   Můj bratr rok nato se dal k letectvu, létal Migy 15 a poté se dal k vrtulníkům, u kterých dosloužil až do penze. Havárie se Šohajem byla moje jediná havárie v životě. I s autem jsem projel půl Evropy bez problémů...
 

Ing.arch. Josef Myslivec při své návštěvě na letišti v Mikulovicích v červnu 2007 - zcela vpravo