Historie létání v Jeseníkách
|
Plachtění v Jeseníkách po II. světové válce (2. část)
Léta 1947 - 1954 Již v období před II. světovou válkou se v souvislosti s rozvojem plachtění v Československu hovoří o vhodnosti Jeseníků pro bezmotorové létání. Svědčí o tom zprávy o využitelnosti Jeseníků severně od Pradědu a v oblasti Vysoké hole, jež podali němečtí plachtaři, kteří zde létali na svahu, v termice a údajně tady také uskutečnili vlnový průzkum v letech 1939 – 40. V období II. světové války zde pravděpodobně létali plachtaři „hitlerjugend“, jak naznačovaly fotomateriály a letecká technika, která tu zůstala po osvobození. Materiál byl prý ve velmi malém počtu a nenasvědčoval o příliš silné skupině. Bohužel do dnešních dnů se z něj nedochovalo nic. Až po odsunu Němců z pohraničí a stabilizaci nového osídlení začala skupina občanů Jesenicka se zájmem o létání a letecké modelářství uvažovat o výstavbě alespoň malého horského letiště. Již v roce 1947 získali nadšenci potřebné pozemky přibližně v místech, kudy dnes vede nová komunikace z Bukovic do Lipové a s primitivními prostředky bez finančního zajištění se pustili do práce. Největším nadšencem a tahounem vzniklého Aeroklubu byl Alois Hlisnikovský, velitel dopravní policie v Jeseníku, se svým přítelem a kolegou J. Poláškem.
Pravděpodobná poloha letiště Prostředky k výstavbě hangáru se získávaly například i veřejnou sbírkou mezi občany. Nejrůznější překážky a problémy se sice střídaly těsně za sebou, ale záměr se nakonec podařil a z práce plachtařů vyrostlo letiště s hangárem. Dne 27. srpna 1948 po komisionelním jednání bylo schváleno bezmotorové letiště v Jeseníku. Výměrem z 16. listopadu 1948 byl pak povolen bezmotorový provoz na tomto letišti. Výměrem z 10.7.1950 bylo letišti vydáno také povolení k omezenému provozu motorových letadel typu Fi 156 Čáp a L – 4 Piper Cub, a to na těchto provozních pásech :
1) pás 134 o o rozměrech 100 x 2) pás 292 o o rozměrech 100 x
Létat v Jeseníku se však začalo 15.8.1947, a to na školním kluzáku ŠK 38 OK- 5580, na kterém se tehdy prováděl výcvik. Hangároval se v budově pozdějšího brašnářství na rozcestí u polikliniky. Odtud se vozil na vozíku na svahy k Lipové a nad budované letiště. Startovalo se pomocí gumového lana.   JZ od letiště, které se tehdy budovalo
V počátcích na letiště v Jeseníku dojížděli instruktoři z Olomouce a tehdejšího Gottwaldova, až v 50. letech měl Aeroklub instruktory své, např.: Jaroslav Klumpler, Arnošt Bílek, od února 1954 také Alois Hlisnikovský. Letadlový park se postupně rozšířil o další kluzáky : Z 23 Honza, Z 24 Krajánek, VT 125 Šohaj, VT 124 Galánka.   v pozadí liž vybudovaný hangár
  VT 125 Šohaj byl v této době "brus" Letoun L-4 Piper Cub z AK Olomouc při opravě podvozkového kola na letišti v Jeseníku
 Flotila větroňů připravená před hangárem, pravděpodobně v období soustředění Brněnských plachtařů v Jeseníku  Alois Hlisnikovský jako instruktor v 50. letech, výcvik se již prováděl na dvousedadlovém větroni LG 109 Pionýr 
Bohužel již v roce 1950 započaly potíže ze strany místního vojenského útvaru a tak v roce 1951 vznikají první úvahy o jiné vhodné ploše. Byla navržena plocha na Smrčníku v místě dnešního lomu, kde se začalo s přípravnými pracemi a úpravou plochy tak, že Ministerstvo dopravy zde povolilo bezmotorový navijákový provoz.  Pionýr na "zkušební" ploše v Bukovicích při navijákovém provozu
Odsud se poprvé jesenickému plachtaři podařilo navázat ze svahového létání do dlouhé vlny. Byl to Josef Myslivec s Galánkou, který svůj zážitek popisuje zde. Za celou dobu činnosti jesenického letiště došlo pouze ke třem mimořádným událostem. První nehodou bylo zrušení kluzáku ŠK 38 při vysokém skoku. Pilotovi se podařilo po vypnutí zapíchnout kluzák přímo do země bez sebemenšího zranění. Ke druhé nehodě došlo tak, že při silném jihozápadním větru se pilotovi nepodařilo chytit ve na svahovém proudění nad lázněmi a přistál s Krajánkem v zahrádce jednoho rodinného domku pod lázněmi. Asi V Aeroklubu působili také modeláři, kteří měli úspěchy na krajských soutěžích. Kromě nich zde fungovala rovněž početná skupina parašutistů, kteří sice vykonávali pozemní výcvik na letišti v Jeseníku, ale skákat jezdili do Olomouce.  pro dopravu lana
Alois Hlisnikovský, který byl hlavou všeho leteckého dění v Jeseníku, byl nejen vynikající organizátor, dobrý pilot a instruktor, ale také meteorolog, kameraman a šikovný konstruktér. Jeho filmové snímky tvorby mraků a zejména snímky přetékající fénové oblačnosti nad hřebeny Jeseníků nebyly dlouho překonány. Vše snímal pomocí vlastnoručně sestrojeného časovače, který řídil expozici kamery. Tohoto časovače ve spojení s přesně zaměřeným reflektorem se též používalo pro potřebu signalizace pilotům ve vzduchu. V roce 1954 si plochu jesenického letiště zabrala vojenská posádka pro své účely a tím plachtařský provoz zde na dlouhá léta skončil. Piloti ještě nějaký čas využívali možnosti létat v Šumperku, ale i tato činnost se pravděpodobně postupně utlumila a Aeroklub v Jeseníku zanikl.
Prameny: Kronika AK Jeseník, Jaroslav Nezval, 70. léta
Dopisy ing. arch. Josefa Myslivce, 2006 Fotografie: pravděpodobně A. Hlisnikovský a J. Polášek Zpracoval: J. Ivanová, 2007 Vyšlo v tisku:
  |
